Rozbalit celou nabídku

O Smečenském draku


Za dávných dob sídlil na smečenském hradě bohatý hrabě Bořita. Ke svým poddaným však nebyl hodný. Každý se ho bál. Po celém okolí ho znali, jak je lakomý a krutý. Přišel-li ho požádat někdo o pomoc, poštval na něho psy.

Hrabě Bořita však měl jediného syna Jaroslava, hezkého a hodného chlapce.

Když byl Jaroslav malý, vypomáhala na hradě chudá vdova Vaňková, která měla malou chaloupku přímo u lesa v údolí.

Vaňková měla hezoučkou dcerušku Aničku, o něco mladší než Jaroslav. Brávala ji sebou do práce a protože děvčátko bylo velmi čistotné a slušné, dovolovala paní hraběnka, aby si její synek s ní hrál. Spolu skotačili a vymýšleli si různé dětské hry. Anička měla zvlášt pěkný hlásek a maminka ji naučila krásným lidovým písním. Znala jich mnoho a Jaroslav se je s chutí od ní učil také.

Když však děti povyrostly, přestalo se panu hraběti přátelství dětí li'bit. Zakázal Jaroslavovi, aby si s Aničkou dál hrál. Vdova byla z práce propuštěna a našla si zaměstnání v lese. Panstvo začalo jezdit po okolních hradech a Jaroslavovi našli jinou společnost. Zdálo se, že na Aničku docela zapomněl.

Léta ubíhala, Jaroslav vyrostl v pěkného mládence, a jeho rodiče začali pomýšlet na to, jak by ho oženili s některou urozenou, bohatou šlechtičnou. Jaroslav se ale pro žádnou nemohl rozhodnout. Rád se bavil, rád tančil na plesech a jezdil na koni, ale vybrat si nevěstu nemohl. Žádná z dívek mu nebyla tak milá, aby ji chtěl za ženu.

Jednou zrána si vyjel na koni. Projížděl lesem a tu spatřil na pasece zalité sluncem, pěkně urostlou dívku v bílé halence a modré sukni. Krásné dlouhé copy ji částečně přikrývali červený veselý šáteček. Držela v ruce srp. Vedle ní stála nůše plná trávy. Sehnula se pro brousek a jak brousila srp, zpívala si písničku: "Žádnej neví jako já, jak se seče otavička, žádnej neví jako já, jak se seče otava...."

Jaroslav překvapen dojel až k ní, a poznal v ní Aničku, svou malou přítelkyni. Třebaže chudě oblečená, byla krásnější než všechny urozené dívky, které znal. Jaký krásný hlas měla! S chutí se přidal a jejich hlasy zněly vesele mýtinou. Vzpomínali spolu na chvilky, kdy si vymýšleli dětské hry.

Od té doby Jaroslav často zabloudil do lesa... Do Aničky se zamiloval.

Anička také byla překvapena, v jakého hezkého, statného jinocha Jaroslav vyrostl a těšila se na každý den, kdy ho zase uvidí. Ale když jí Jaroslav řekl, že se rozhodl vzít si jí za ženu, nechtěla o tom slyšet. Bála se pyšného pana Bořity. Ten jistě nedovolí, aby si Jaroslav vzal za ženu chudé děvče z chaloupky.

Dobře předvídala. Když se lakomý Bořita dověděl, co Jaroslav zamýšlí, velmi se rozzlobil. "To tě nesmí ani napadnout, aby sis jí vzal," soptil, "vždyť je to žebrota." Rozhněván si došel do chaloupky a zle vyhuboval vdově, co si to troufá její dcera.

"Řekni jí, že se může stát smečenskou paní jen tenkrát, když přinese věnem zlatou korunku."

Když se Anička vrátila z lesa, vylekaná matka jí pověděla, co jí vzkazuje smečenský pán. Děvče se hořce rozplakalo. "Kdeže bych já ubohá vzala zlatou korunku, vždyť sotva vyděláme na živobytí."

V tom okamžiku se otevřely dveře, a do světnice vstoupila stará babička kořenářka. Chodila po celém kraji a sbírala léčivé byliny. Už po několik let přicházela k nim do chaloupky a prosila o nocleh. Vdova Vaňková byla dobrosrdečná a ochotně ji nechávala v chaloupce přespat. Anička se vždy na ni těšila a ráda poslouchala, když stařenka vyprávěla o tom, co ve světě viděla a slyšela.

Copak tak naříkáš, Aničko?" Ptala se babička s účastí. "

"Bolí tě něco?" "Ach moje milá babičko, na tuhle bolest není žádný lék," vzdychla Anička. "Máme se rádi s Jaroslavem ze zámku, ale jeho otec nikdy nedovolí, abychom se vzali. Právě dnes tu byl, a řekl, že se mohu stát smečenskou paní jen tehdy, když budu mít zlatou korunku."

Babička se zamyslela a potom řekla: "Věděla bych o jedné zlaté korunce, jaká se hned tak nevidí. Je posázená drahokamy, ale nosí ji na hlavě veliký drak. Máš-li Jaroslava opravdu tak ráda, můžeš jí získat, poradím ti jak."

"Ach, babičko, Jaroslava mám ráda víc než sebe. Porad'te mi, prosím vás, co mám dělat, odvážím se všeho."

"Dobře," řekla babička kořenářka, "pomohu ti Aničko, žes taková hodná. Dobře poslouchej !

Jednou jsem bloudila ve smečenských lesích a hledala léčivé bylinky. Zašla jsem hluboko, hluboko do lesů, až jsem se octla ve zvláštním údolí. Bylo porostlé jemnou travou a na konci uzavřené holou skalou. Před tou skalou byla volná plošina a na ní ležel obrovský drak. Za ním se otvírala veliká jeskyně - to bylo jeho obydlí. Drak se vyhříval na slunci a usnul. Po jeho stranách leželi v klubko svinutí dva obrovští hadi. Také spali. Před drakem, na velikém, plochém kameni ležela nádherná zlatá korunka. Celá se třpytila ve slunci až oči přecházely. Stála jsem jako zkamenělá, bála jsem se pohnout a vydechnout. Dobře jsem si všechno prohlédla.

Drak se po chvíli probudil, protáhl se, až se všechno kolem zachvělo, a zalezl do jeskyně si odpočinout. Hadi hlídali korunku. Nebýt toho, že jsem při sobě měla ochranné byliny, asi bych se tam odsud živa nedostala. Hadů se kolem mne hemžilo mnoho, ale takhle jsem se pomalu bez úhony vyplížila ven."

Anička se dlouho nerozmýšlela. Sbalila si uzlíček s jídlem a přichystala se na cestu. Babička jí dala bílý průhledný šáteček, navoněný zvláštní vůní, a řekla jí: "Až přijdeš k dračí sluji, skryj se za stromy a čekej, až drak odletí do světa. I jeho sluhové odejdou. Ty honem skoč a rozprostři šáteček na kámen, kam sluhové odkládají zlatou korunku. Dám ti ještě kytici těchto bylinek, mají omamnou moc. Budeš-li je mít u sebe, žádný drak ani had ti neublíží. Schovej se potom a čekej, až drak přiletí. Sluhové uvidí bílý šátek a položí naň zlatou korunku.

Až usnou, rychle se připlížíš ke kameni, korunku zabalíš do šátku a na její místo položíš kytici bylinek. Rychle budeš utíkat pryč, co ti nohy budou stačit. Až drak a jeho sluhové procitnou z omámení, budeš už daleko. Utíkej rovnou do zámku!

Kdyby se však přece je stalo, že by tě drak doháněl, nic se neboj. Máš ještě jeden prostředek jak ho zadržet, totiž svůj zpěv. Ani nevíš, jaký vzácný dar máš ve svém hrdélku. I lesní zvěř tě ráda poslouchá, i hadi. Ti obzvlášť mají rádi zpěv, zastav se a zazpívej."

Anička babičce poděkovala, rozloučila se s maminkou a vydala se na cestu. Jakmile vkročila do lesa, přidal se k ní krásný motýl.

Měl skoro černá, sametová křídla s bílou páskou na okraji. Letěl vždy před ní, zase se k ní vracel a sedal ji na rameno, jako by jí chtěl cestu ukazovat. Anička byla ráda, že má takového průvodce. Šla vesele a cesta jí rychle ubíhala.

Brzy prošla známými pasekami, i tmavými lesy, prošla několika údolími, až se octla opravdu v dračím království. Poznala hned, že je u cíle, podle jemných travin a podle množství malých hádků. Plížila se až k dračí sluji. Drak doma nebyl.

Rychle se rozhodla. Vytáhla bílý šáteček, prostřela ho na kámen a honem se ukryla.

Najednou to lesem zaburácelo, vichr ohýbal stromy a obrovský drak se snesl k zemi. Anička, schovaná za kameny, se třásla strachy. Nejraději by byla hned utekla, ale vzpomínka na Jaroslava jí dodávala odvahy.

Objevili se i dva strážci a hbitě sundali drakovi korunku z hlavy. Položili jí na bílý šátek. Byla nádherná, z ryzího zlata, vykládaná drahokamy. V Aničce se až dech zatajil. Vzpomněla si v té chvíli na lakomého pana Bořitu. Sama by tu krásnou korunku nechtěla, nebyla chtivá zlata a bohatství, ale přinést jí panu Bořitovi musí....

Čekala až drak zalezl do jeskyně a oba strážci, hadi, usnuli. Hbitě skočila ke kameni, popadla korunku do šátečku, položila na to místo babiččiny bylinky a utíkala pryč.

Utíkala. co jí nohy stačily. Když už byla blízko zámku, strhla se vichřice. To rozzuřený drak letěl za ní. Vběhla na zámecký dvůr a už drak kroužil nad zámkem. Vedle Aničky se objevila babička kořenářka. Drak náhle s rozpjatými křídly padl mrtev na dvůr.

"Tak vidíš, Aničko, vyplnilo se, co jsem ti slíbila. Jen zůstaň vždycky tak upřímná a nedej se nikdy ovládat lakotou."

Než jí mohla Anička poděkovat, babička zmizela a už se nikdy neobjevila....

Když pan Bořita viděl zlatou korunku posázenou drahými kameny, dovolil, aby si Jaroslav vzal Aničku za ženu.

Z celého kraje přicházeli lidé se podívat na obrovského draka s otevřenou tlamou a s ostrými zuby jako jehly. Jaroslav s Aničkou byli spolu šťastni. Zlatou korunku vyměnili v Praze za peníze a za ně vystavěli nynější zámek. Draka s korunkou nechali vytesat z kamene a dosud zdobí hradní věž.

nahoru ↑ tisk
© MěÚ Slaný 2007, RSS, Prohlášení o přístupnosti, Kontakty, Napište nám, Webmaster: Tomáš Salaba
Městský úřad Slaný, Velvarská 136, 274 01 Slaný, ústředna: 312 511 111, fax: 312 522 771
Stránky vytvořil: Jaroslav Cvrček - Acheta.com, hosting: ČESKÝ WEBHOSTING s.r.o.